CZ | EN
2016

2015

2014

příběhy


o soutěžipravidlakontaktgaleriepřihlášení
Příběh dvanáctý: Tokamak COMPASS

The Tokamak COMPASS - Renaud Dejarnac


Controlled thermonuclear fusion is studied experimentally at the Institute of Plasma Physics for about 40 years, trying to reproduce a little sun on earth, first with the tokamak CASTOR (1977 - 2006) and then the tokamak COMPASS since 2007. Before being installed in Prague, COMPASS had a first life in Culham, UK, (1989 - 2002) and then a long rest in a humid and cold English warehouse. When it arrived in Prague, the stainless steel vacuum vessel and all carbon plasma facing components had to be cleaned extensively due to a strong oxidation after such a long time exposed at atmospheric pressure. Sandpaper grinding, sandblasting, ultra sonic baths is alcohol and baking at more than 150oC made it look like brand new. This is the moment I decided to immortalize COMPASS second youth by taking photos through external ports. Here, lines on the central column and the golden color, due to the warm light source, resemble sun rays. This photo is an allegory of the work in our field for decades: looking at the center of the sun through a keyhole.

Renaud Dejarnac
Ústav fyziky plazmatu AV ČR, v. v. i.
Plasma physicist working on thermonuclear fusion. Experimentalist at the COMPASS tokamak at the IPP Prague.


18.10. 2015

Příběh jedenáctý: Hmyzí jazyky

Lišaj smrtihlav - Aleš Buček


Hmyzí model (ka) I - Aleš Buček


Hmyzí model(ka) II - Aleš Buček


Biochemie umí být ukrutně nefotogenická. Z velké části obnáší manipulace s mikrolitrovými objemy čirých roztoků proteinů a nukleových kyselin. Vizualizovat nebo změřit jejich vlastnosti lze jen v určitých krocích experimentu. Na druhou stranu biochemie a molekulární biologie dokáže odhalit, i když je to ambiciózní a často dlouhodobý cíl, které chemické reakce a které molekuly či jejich interakce jsou zodpovědné za to, jak buňky i celé organismy vypadají a fungují.

Ve skupině Ivy Pichové (ÚOCHB AV ČR) se jako PhD student snažím odhalit molekulární podstatu (tedy proteiny a geny) zodpovědné za fascinující vlastnost mnohých organismů – schopnost komunikace pomocí feromonů. Feromony, tedy chemické látky a jejich směsi, které produkuje jeden organismus aby vyvolal odezvu u jiného organismu téhož druhu, byly poprvé popsány u můry bource morušového před téměř šedesáti lety, ale až výrazně později začalo být možné studovat proteiny a geny, které jsou za produkci feromonů zodpovědné. V současnosti známe feromony u slonů i bakterií, které vyvolávají širokou škálu změn ve fyziologii nebo chování hmyzu. Pravděpodobně jsme také blízko jednoznačnému potvrzení feromonové komunikace u lidí, ačkoliv téma lidských feromonů zůstává stále kontroverzní, mimo jiné i kvůli obtížím, které jsou spojené s výzkumem velice komplexního lidského chování. Zato u hmyzu je vše jednodušší – vatový tampón napuštěný v laboratoři připraveným feromonem dokáže vyvolat stejnou odezvu jako ta nejpřitažlvější hmyzí samička nebo například příbuzný zoufale volající prostřednictvím vypouštěné chemikálie o pomoc. Navíc obrovský počet hmyzích druhů umožňuje zjistit, jak se feromonová řeč liší u blízce či vzdáleně příbuzných druhů a tak pochopit, jak se feromonová řeč v průběhu evoluce vyvíjí. V neposlední řadě výzkum feromonové komunikace výrazně usnadňují minimální nároky na chov a krátká generační doba hmyzu. Možnost podílet se nebo alespoň nahlédnout do hmyzích chovů pro mne byla příjemným zpestřením práce, která jinak typicky začíná u již vypitvané hmyzí feromonové žlázy, často přirovnatelné k průhledné špendlíkové hlavičce, ze které poté izoluji nukleové kyseliny (DNA, RNA) v podobě v úvodu zmíněných čírých roztoků, které mi prostřednictvím velkého množství experimentálních metod umožňují poodhalit, jaké chemické reakce probíhají ve feromonové žláze nebo jaké geny se podílí na syntéze feromonů. Právě z hmyzích chovů pochází obě fotografie: „Hmyzí model(ka)“ je kukelní obal po vylíhnutí lišaje tabákového (Manduca sexta) prosvícená přídavným světlem mikroskopu, které jsem měl právě po ruce při pitvání feromonových žláz této můry. Lišaj tabákový je jako modelový organismus pro hmyzí biochemii a neurobiologii chován a intenzivně studován na Ústavu Maxe Plancka pro chemickou ekologii v Jeně (Německo). Ve spolupráci s  Alešem Svatošem, jenž vede vědeckou skupinu na tomto ústavu, se nám po několikaletém výzkumu podařilo objasnit, jak samičky lišaje tabákového vyrábí určitou složku svého feromonu, která nebyla dosud popsána u příbuzných druhů můr, ale která je klíčová pro to, aby výsledná feromonová směs byla atraktivní pro samce lišaje tabákového. Pravděpodobně nejdůležitějším závěrem naší studie (která je nyní v tisku ve vědeckém žurnálu Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America) je, že výše zmíněná klíčová složka feromonu mohla být u předka dnešního lišaje tabákového získána následkem velice malé mutace v genu, který se podílí na syntéze feromonu. Hmyzí feromonová řeč tedy zřejmě může podléhat relativně náhlým změnám, což by mohlo nejen částečně objasnit obrovskou druhovou variabilitu můr, ale mohlo by ovlivnit i způsoby, jakými využíváme syntetické feromony v boji s hmyzími škůdci – pokud budeme předpokládat, že se feromonové složení může dramaticky změnit následkem malých mutací, mohly by se synteticky připravené feromony používané například ve feromonových pastech stát neúčinnými poté, co by se změnil feromonový komunikační kanál hmyzího škůdce. Živí lišaji tabákoví s rozpětím křídel až 10 cm mi navíc při dni otevřených dveří na ÚOCHB AV ČR umožnili získat u návštěvníků pozornost, kterou bych si jinak nejspíše těžko vybudoval jen povídáním o genech a proteinech. Tak jsem se přesvědčil, jak zásadní je vizuálně zajímavá ilustrace vědecké práce pro popularizaci vědy.

Druhá fotografie housenky lišaje smrtihlava (Acherontia atropos) pochází z malého chovu, který jsme založili v naší laboratoři (ÚOCHB AV ČR). Díky tomuto chovu jsme zjistili, že také lišaj smrtihlav pravděpodobně využívá jako jednu z feromonových složek látku, která byla dříve popsána jen u lišaje tabákového. Ke genetickým změnám, které vyústily v začlenění této feromonové složky do feromonové směsi tedy nejspíše došlo u společného předka lišaje tabákového a lišaje smrtihlava.

Aleš Buček (1985)
Ústav organické chemie a biochemie AV ČR, v. v. i.
Je studentem biochemie na Univerzitě Karlově a svůj disertační projekt vypracovává ve skupině Dr. Ivy Pichové na Ústavu organické chemie a Biochemie AV ČR. Zajímá jej biochemická a genetická podstata feromonové komunikace hmyzu. Ve spolupráci s Dr. Irenou Valterovou (ÚOCHB AV ČR) zkoumá produkci feromonů u evropských druhů čmeláků; ve spolupráci s Dr. Alešem Svatošem (Institut Maxe Plancka pro chemickou ekologii, Jena, Německo) zkoumá molekulární mechanismy evoluce sexuálních feromonů u modelového hmyzího organismu lišaje tabákového (Manduca sexta).


22.10. 2015

Příběh desátý: Když si voda vezme souš

Když si voda vezme souš - RNDr. Ing. Lukáš Vejřík


Když si voda vezme souš - RNDr. Ing. Lukáš Vejřík


Na této fotografii je sumec velký (Silurus glanis) pocházející ze zatopeného hnědouhelného lomu Most. Jezero Most je bývalý hnědouhelný lom, který je historicky dobře znám především kvůli transportu kostela po kolejích, jakožto nejtěžšího předmětu, který byl kdy po kolejích přepravován. Tento lom začal být zaplavován v roce 2008 a pomalu se z něj stávalo jezero. Studium dravých ryb v tomto jezeře je jednou z hlavních částí mé doktorské práce. Nicméně tato fotografie byla pořízena ve chvíli, kdy jsem se pracovně potápěl na jezeře za účelem mapování vodních rostlin. V hloubce okolo osmi metrů jsem narazil na zatopený les a ve větvích, kde kdysi hnízdili ptáci, spalo několik sumců. Ačkoliv je podvodní fotografie mým koníčkem a mám i poměrně kvalitní vybavení na tento styl focení, v daný okamžik jsem u sebe měl jen malý kompaktní fotoaparát, což se bohužel odráží na kvalitě fotografií. Nicméně nedostatek světla a ztráta barev alespoň přidávají na autentičnosti dané situace a dodávají podvodní scenérii jakýsi melancholický nádech.

RNDr. Ing. Lukáš Vejřík (1987)
Biologické centrum AV ČR, v. v. i.
působí v oddělení Ekologie ryb a zooplanktonu (FishEcU) na Hydrobiologickém ústavu AV ČR, v.v.i. v Českých Budějovicích. Ve své vědecké činnosti se zabývá především biologií dravých druhů ryb. Ve volném čase se věnuje cestování, rybaření, potápění a fotografování.


19.10. 2015

Příběh devátý: Zaostřeno na vědu

Zaostřeno na vědu - RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D.

Po dlouhém, předlouhém boji, se nám podařilo realizovat nákup skenovacího elektronového mikroskopu. Poslední únorový den přijel kamion a dva technici Tescanu uvedli do provozu mikroskop FERA 3 vybavený inovativním, plazmovým zdrojem fokusovaného iontového svazku, prvním tohoto typu v akademické či univerzitní sféře, celosvětově. Nicméně, pár měsíců zkušebního provozu nepřineslo přelomový snímek, o kterém bychom mohli s důvěrou říci, že v soutěži zaboduje. Snad proto mého kolegu, Ladislava Klimšu, napadlo okouzlit samotným mikroskopem. A opravdu, fotografická skeč pořízená mobilním telefonem umně zavřeným do komory mikroskopu byla úžasná, vybalancovaná barevně i kompozičně. Její jedinou chybou byla kvalita, připomínající záznam dokumentační kamery nočního bombardéru z dob Druhé světové války. Použití lepšího aparátu zase zhatila délka makroobjektivu, který nebyl schopen v komoře zaostřit. Zkoušeli jsme různé polohy, objektivy, stativ, ale pořád to byla „pojišťovácká“ dokumentace povodně v elektrárně. Nakonec jsem vnitřek komory nikoli z pohledu zkoumaného vzorku, ale ze strany zaznamenal s různou rovinou zaostření makroobjektivem a všechny snímky složil v programu Helicon Focus. Výsledkem je olejnatý přísvit, nejasný zdroj osvětlení (nazvěme ho poctou kubismu) a výstřední barevná škála.

Zůstaneme-li u – jistým způsobem modifikované – letecké terminologie, pak na dvanácti hodinách vidíme objektiv elektronového tubusu s detektorem sekundárních elektronů „ve svazku” v jeho pravé části. Dále pak proti směru hodinových ručiček nanomanipulátor, objektiv tubusu plazmového svazku fokusovaných iontů, před ním detektor sekundárních elektronů pro nízkovakuovou mikroskopii – specifický pro Tescan, detektor sekundárních iontů xenonu z fokusovaného svazku, trysky systému pro injekci plynů, které přetínají obraz konvenčního Everhart-Thornleyova detektoru sekundárních elektronů, motorizovaný detektor zpětně odražených elektronů a na třech hodinách, konečně, i čtyřkanálový detektor katodoluminiscence.

RNDr. Jaromír Kopeček, Ph.D. (1971)
Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.
Pracuje na Fyzikálním ústavu AV ČR, v.v.i. v oddělení funkčních materiálů. Zabývá se fyzikou intermetalik (zejména systémem Fe-Al  akovy s tvarovou pamětí), přípravou kovových monokrystalů a mikroskopií. V současnosti je vedoucím laboratoře elektronové mikroskopie vybudované v rámci projektu FUNBIO.


28.04. 2015

Příběh osmý: Ozdoba rukou minulých

Ozdoba rukou minulých - Mgr. Pavla Růžičková

Při dokumentaci se mi do rukou dostává nepřeberné množství krásných a zajímavých archeologických nálezů. Každý artefakt, byť je to často pouze fragment, je důležitým střípkem do mozaiky poznání minulosti a nositelem mnoha informací o minulosti. Během mého působení v Archeologickém ústavu mi rukama prošly tisíce takových předmětů. Přesto, že se i tato práce občas stává rutinou, nikdy se nevytratí to kouzlo okamžiku, kdy s jistou netrpělivostí a zvědavostí berete do rukou další předmět. Zřídkakdy se však poštěstí dokumentovat artefakt, který je opravdu ojedinělý. Právě tak tomu bylo u dvou plechových nápažníků ze starší doby bronzové, které i odborník častěji vídává v knihách, než v originále. Dva kusy tohoto typu byly poprvé nalezeny v roce 1898 v Boroticích na Znojemsku, spolu s bronzovou sekerkou a šesti spirálovitými náramky. Právě podle tohoto naleziště nesou název „nápažníky borotického typu“. Jsou zdobeny typickým rytým geometrickým vzorem a ve své době (starší době bronzové) pravděpodobně zdobily mužské paže. Proč lidé v době bronzové ukrývali tyto ozdoby společně s jinými předměty do země, se dnes už můžeme jenom dohadovat. Snad to bylo ze strachu v neklidných a nejistých poměrech doby, nebo jako obětiny bohům…

Mgr. Pavla Růžičková (1984)
Archeologický ústav AV ČR, Brno, v. v. i.
Působí na Archeologickém ústavu AV ČR, Brno, v. v. i., ve Středisku pro výzkum doby římské a stěhování národů. Věnuje se především dokumentaci archeologických nálezů, digitalizaci, grafickým pracím a editování odborných publikací, Dále se intenzivně zaměřuje na nejrůznější formy komunikace oboru s veřejností, na prezentaci a popularizaci nejvýznamnějších nalezišť především z doby římské a obecně tématu římské archeologie.


15.04. 2015

Příběh sedmý: Svetlo na konci tunela

Svetlo na konci tunela - RNDr. Mgr. Peter Oberta, Ph.D.

Fotka justáže výstupnej šterbiny (exit slit) vznikla na synchrotrone vo Villigene (Swiss Light Source). Bol som zodpovedný za optický návrh experimentálnej stanice, ktorá má za úlohu študovať vlastnosti materiálov pomocou makkého rentgenového žiarenia. Viac fotiek z tohoto inšpiratívneho pracoviska najdete na oberta.cz. Keďže sa výzkum materiálov zameriava na čoraz menšie a menšie entity je presnosť, kvalita a výkon experimentálnej aparatúry rozhodujúca pre kvalitu experimentálních dat. Aby sa synchrotrónne žiarenie dostalo ku vzorku je treba vybudovať optickú cestu pozostávajúcu so zrkadiel, šterbin a monochromátora (typ „filtra“) a to s presnosťou 100µm. K mapovaniu roznych miest na vzorke nám slúžia mechanické posuny celej optickej cesty. Nielen, že sa tieto prvky musia posúvať o jednotky mikrometrov, ale pohyb musí byť presný a opakovateľný. Na fotke ktorú vidíte sa takáto opakovateľnosť a presnosť testuje pomocou laserového zvazku. Ten keď prechádza cez veľmy úzku štěrbinu tak dochádza k tzv. difrakcii, alebo ohybu svetla. Podľa velikosti otvoru šterbiny sa laserový zvazok ohne pod iným uhlom. Na základe jednoduchého výpočtu sa dá odvodiť veľkosť otvoru šterbiny.

RNDr. Mgr. Peter Oberta, Ph.D. (1981)
Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.
Pracuje na Fyzikálnom ústave AV ČR v odd. Aplikovanej Optiky. Zaoberá sa vývojom rentgenovej optiky a detektorov pre synchrotronné zdroje a XFEL zdroje. Ďalej sa zaoberá vývojom a experimentálnym overením nových zobrazovacích metód pre rentgenové zdroje


07.02. 2015

Příběh šestý: V solném krasu

Dnes naštěstí do díry - Michal Filippi

Do solného krasu v jihozápadním Íránu jezdíme s kolegy už od roku 1998. Začalo to jako výprava studentů geologie za dobrodružstvím, ale po několika nečekaně významných objevech, se z toho stal vědecko-výzkumný projekt trvající dodnes. Oblasti solných hor jsou unikátním prostředím, které nemá na světě obdoby. Ty nejdivočejší solné hory, kde proti sobě soupeří síla soli neustále pomalu vystupující z několika kilometrové hloubky s erozí způsobenou dešťovými srážkami, představují značně nehostinnou, ale krásnou krajinu. Fotografické dokumentaci se věnujeme od počátku našich expedic, kdy jsme (tehdy prakticky bez finančních prostředků) začínali s kinofilmovými kompakty. S větším fotografováním v podzemí jsme ale rychle pořídili staré zrcadlovky Praktica a sadu bazarových blesků a nastartovali éru fotografování na dlouhé expozice na diapozitivy. V posledních letech samozřejmě následoval přechod ke kvalitním digitálním kompaktům a posléze zrcadlovkám. Prezentovaná fotografie představuje vstup do 600 m dlouhé jeskyně Horní Vchod, která je zatím nepřipojenou součástí systému Jeskyně 3N, což je se svými zhruba 6,5 kilometry nejdelší (a nejmohutnější) solná jeskyně světa. Na ostrov Kešm v Perském zálivu, kde se tato jeskyně na solné hoře Namakdan nachází, jezdíme obvykle na jaře, kdy nehrozí náhlé prudké deště, ale pořád je tu teplota, při které se dá žít a pracovat. Ovšem koncem dubna, kdy byla pořízena tato fotografie, už bylo na slunci přes 40 °C a tak by se práce v podzemí mohla zdát vysvobozením... V případě fotografování to tak být ale nemusí. Zkuste si představit přesun 5 km jeskyní (a pak zpátky), chvíli po suchu, chvíli slanou vodou, pak bahnem a pískem, tu po nohou, ale častěji po kolenou a po břiše a to vše se zásobami vody a jídla a fotografickým vybavením, které nesmíte zničit. V prostředí, kde je 30 °C a 90 % vlhkost a vy jste nabaleni v prosoleném overalu, a propocení až na kost, je problém už jen si vyčistit ruce, aby člověk to nádobíčko rozbalil a sestavil....

Michal Filippi (1974)
Geologický ústav AV ČR, v. v. i.
Působí na Geologickém ústavu AV ČR. Původním zaměřením environmentální mineralog se specializací na minerály arsenu, věnující se také vzniku jeskyní a pískovcové geomorfologii. Bohatě se věnuje i popularizačním činnostem, spolupracuje na přípravě TV a rozhlasových pořadů, píše popularizační články, apod. S kolegou J. Bruthansem z Přírodovědecké fakulty UK se již od roku 1998 v rámci projektu NAMAK (persky sůl) věnuje geologickému výzkumu solných pohoří - pňů v Íránu (spoluorganizátor a účastník 11 expedic). Projekt NAMAK je zaměřen vědecky, ale spojením s expediční speleologií přicházejí s každou novou expedicí i zajímavé speleologické výsledky, kterých by „standardní badatelský tým“ nemohl dosáhnout. Nejvýraznějším expedičním výsledkem je objev a dokumentace nejdelší jeskyně světa v soli (Jeskyně 3N) s délkou přes 6,5 km.


06.01. 2015

Příběh pátý: Letouni v hledáčku

Letouni v hledáčku - Mgr. Šimon Řeřucha, Ph.D.

Jedním z témat, kterými se zabýváme na ÚPT je i technika pro rádiové sledování živočichů, kterou v podstatě vyvíjíme na zakázku pro skupinu kolegů biologů, respektive chiropterologů (zoologové zabývající se letouny, tj. netopýry a kaloni). V rámci nasazení našeho sledovacího systému BAARA pro studium Kaloně egyptského v oblasti mediteránu jsme se v roli techniků pravidelně zúčastňovali terénních výjezdů, což bylo rozhodně zajímavé zpestření naší práce. Zmíněná fotka byla pořízena v samotném srdci západní pouště, v egyptské oáze Dakhla, uprostřed Sahary. Čili jednoho jarního večera (kdy teplota dosahovala pouze velmi příjemných 35 stupňů Celsia), který jsme trávili odchytem kaloňů zbyla chvilka času vyfotit si další netopýry. Při takovém odchytu totiž často funguje Murphyho zákon, takže většina zvířat co se do sítě chytí nejsou toho druhu který potřebujete. Na druhou stranu, viděno optikou takového netopýra: když už musíte podstoupit tu štrapác v podobě zamotání do sítě, vzteklého třepání sítí, vymotání ze sítě, pokousání nebohého biologa, znovuzamotání do sítě a konečně osvobození, byla by škoda se s nimi alespoň nevyfotit :)

Mgr. Šimon Řeřucha, Ph.D. (1982)
Ústav přístrojové techniky AV ČR, v. v. i.
Působí v oddělení koherenční optiky na Ústavu přístrojové techniky AV ČR, v.v.i. Zabývá se laserovou interferometrií, zejména v oblasti přesného měření délky. Ve volném čase se věnuje hudbě, cestování a okrajově i fotografii.


27.12. 2014

Příběh čtvrtý: Hornina v čase nula

Horninové reality show - RNDr. Leona Chadimová, Ph.D.

Hornina v čase 0 - RNDr. Leona Chadimová, Ph.D.


Série tří soutěžních fotografií byla pořízena  na jaře 2014 při výpravě za aktivními lávovými proudy na nejmladším z osmi ostrovů Havajského souostroví – na Velkém ostrově (Hawai´i Island nebo v havajštině Moku Nui). Ačkoliv autorka fotografie není přímo vulkanolog a Havajské ostrovy navštívila zejména kvůli pozorování prostředí recentních korálových útesů, tak nemohla jako geolog pohrdnout možností nakouknout do otevřené učebnice geologie. Obrázky známé pouze z fotografií nebo dokumentárních filmů se staly realitou. Navíc člověk může pocítit doslova na vlastní kůži dynamiku procesu a to nejen zvukové projevy, ale i například tepelnou energii, kterou žádná fotografie nebo film zachytit nedokážou. Současná aktivita štítové sopky Kīlauea začala v roce 1983 a v průběhu následujících 20 let se velice dynamicky měnila. Středobodem vulkanického divadla je relativně nepatrný boční kráter Puʻu ʻŌʻō nacházející se na tzv. Východní riftové zoně Kīlauei. Ohnivé jazyky z tohoto kráteru dotekly postupně až do oceálu a zničily vše, co jim stálo v cestě, včetně silnice Chain of Craters Road a části vesnice Kalapana. Pravé horninové reality show už více než pět měsíců prožívají obyvatelé městečka Pāhoa na východním cípu Velkého ostrova Lávový proud pojmenovaný „June 27th lava flow“ (aktivita začala 27. června 2014) tekoucí z kráteru Puʻu ʻŌʻō již téměř vstoupil do města a může odříznout hlavní komunikaci spojující východ ostrova s okolím. Postup proudů můžete sledovat na webových stránkách Hawaiian Volcano Observatory americké geologické služby.

RNDr. Leona Chadimová, Ph.D. (1980)
Geologický ústav AV ČR, v. v. i.
V Geologickém ústavu AV ČR, v. v. i. se specializuje na rozvoj multidisciplinárního přístupu ve studiu zejména devonských vápencových hornin pomocí kombinace petrofyzikálních metod zahrnující měření magnetické susceptibility a gamaspektrometrie. Zabývá se identifikací zdrojů nečistot zachycených ve vápencových sledech se zaměřením na prachové částice. Paralelně se věnuje i recentní prachové depozici a transportu těchto částic na velké vzdálenosti. Jako externista přednáší sedimentologii karbonátů na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze.


20.12. 2014

Příběh třetí: Spletenec vláken


Součástí největší světové observatoře pro studium kosmického záření Pierre Auger Observatory v Jižní Americe jsou mimo jiné také detektory čerenkovského záření. Při průchodu částic kosmického záření „sudy“ s vodou vzniká ve vodě brzdné čerenkovovo záření, které je detekováno třemi fotonásobiči. Vnitřní plocha sudů je pokryta netkanou textilií z vláken polyethylenu. Tato textilie – TYVEK - izotropně odráží záření a to je rozptýleno rovnoměrně v prostoru sudu. Tím se zvyšuje účinnost detekce fotonásobiči. V některých odborných článcích jejich autoři měřením vlastností Tyveku zjistili, že záření odráží anizotropně – nerovnoměrně do prostoru. To by mohlo mít vliv na správnou interpretaci hodnot naměřených fotonásobiči. Prezentovaná fotografie detailu povrchu Tyveku je součástí našeho článku, ve kterém dokazujeme, že uvedená naměřená anizotropie záření po odraze jeho povrchem je pouze výsledkem nesprávně zvolené metodiky měření. Náš článek podrobně popisuje charakter struktury povrchu Tyveku a vysvětluje důsledky struktury na jeho optické vlastnosti.

Ing. et Mgr. Hana Šebestová, Ph.D. (1980)
Fyzikální ústav AV ČR, v. v. i.
Působí ve Společné laboratoři optiky Univerzity Palackého a Fyzikálního ústavu AV ČR. Zabývá se zpracováním technických materiálů výkonovými lasery, zejména laserovým svařováním. Kromě toho pracuje s laserovým skenovacím konfokálním mikroskopem, díky kterému byla pořízena i soutěžní fotografie Tyveku. Momentálně je na mateřské dovolené.


25.11. 2014

Příběh druhý: Vliněves u Mělnika

Vliněves u Mělníka - Prof. PhDr. Martin GOJDA, CSc.


Fotografie byla exponována - spolu s desítkami dalších - jako součást opakovaně a systematicky pořizované letecko-fotografické dokumentace jednoho ze dvou nejrozsáhlejších záchranných archeologických výzkumů v Čechách posledních desetiletí (jeho vedoucím byl Dr. P. Limburský), prováděných Archeologickým ústavem v Praze. Od roku 1992 vedu v AÚ program leteckého průzkumu, který tato instituce realizuje od r. 1997 svým vlastním průzkumným letadlem Cessna 172 (předtím se letadlo na každý let pronajímalo na některém z letišť Aeroklubu ČR). Právě z tohoto letadla, resp. z výšky cca 300 metrů nad terénem, se snímkují jak rozsáhlé archeologické odkryvy, tak především nově identifikované dosud neznámé pravěké, středověké a novověké areály (sídliště, pohřebiště, fortifikace, komunikace aj.), které jsou pohřbeny pod povrchem země a za určitých okolností zviditelněny pomocí vegetačních a dalších druhotných příznaků. O pilotáž a péči o letadlo se od začátku stará T. Janíček z Paraklubu Praha-Letňany. Domovským letištěm, kde je letoun hangárován, jsou pražské Letňany.

Prof. PhDr. Martin GOJDA, CSc. (1956)
Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i.
působí jako vedoucí programu letecké archeologie a kurátor archivu leteckých snímků v Archeologickém ústavu AV ČR v Praze. Pracuje dále na katedře archeologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni (v letech 2005 – 2011 byl jejím vedoucím), kde přednáší nedestruktivní metody výzkumu (především dálkový archeologický průzkum), krajinnou archeologii a archeologii raně středověké Evropy. Od r. 2006/2012 je mimořádným/řádným profesorem varšavské Univerzity Kardinála Stefana Wyszyňského.


24.11. 2014

Příběh prvni: Bajkalský neutrinový detektor

Bajkalsky_neutrinovy_detektor-II - RNDr. Zdeněk Hons, CSc.

Již několik let se účastním projektu neutrinového detektoru BAIKAL-GVD na Bajkalu. Jedná se o ambiciózní projekt, který má po dokončení konkurovat detektoru Ice Cube na Antarktidě. Fotka je pořízena během "zimní expedice", kdy díky tlustému ledu (unese nákladní automobil, jeřáby atd.) lze relativně "snadno" detektor udržovat a rozvíjet. Uvozovky proto, že často teplota klesá k -30 stupňům Celsia. Po vyříznutí děr se často objevují něrpy (místní unikátní tuleň), aby se nadýchaly před dalším ponořením a lovem lososovitých omulů. Okolo je opravdická divočina: vlci, medvědi atd. Vlak jezdí několikrát týdně. Využívá se doprava osobními vozy po ledu. Životní podmínky jsou tvrdé: přísná pravidla bajkalské rezervace nepovolují výstavbu - vše je provizorní a spartánské. Veškeré práce se provádějí vlastními silami fyziků, elektroniků a techniků. Používají se unikátní, speciálně vyvinuté nástroje a nestandardní techniky. Účast na projektu Bajkalského detektoru dává vzpomenout na doby, kdy se věda prováděla i rukama v těžkých, ale veskrze romantických podmínkách.


RNDr. Zdeněk Hons, CSc. (1950)
Ústav jaderné fyziky AV ČR, v. v. i.
Pracuje na oddělení jaderných reakcí v Ústavu jaderné fyziky AV ČR. Podílí se na projektech BAIKAL-GVD (neutrinový detektor budovaný pod hladinou jezera Bajkal) a DANSS (detektor antineutrin vzniklých v komerčním jaderném reaktoru). V současné době je na dlouhodobém pobytu ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů v Dubně (Rusko).


25.11. 2014